Energie vesmíru je energí v nás.

Odložte svou sklenici včas

Psycholožka procházela po místnosti, zatímco publiku přednášela o zvládání stresu. Když pozvedla sklenici s vodou, každý z přítomných očekával, že se zeptá

"Je sklenice z poloviny prázdná nebo z poloviny plná?"

Namísto toho se však pousmála a zeptala se lidí, kolik si myslí, že sklenice váží. Odhadů bylo mnoho. Ona však řekla:

"Na skutečné hmotnosti nezáleží. Záleží na tom, jak dlouho sklenici držím. Pokud ji držím minutu, není to žádný problém. Když ji budu držet hodinu, bude mě bolet paže. Kdybych ji držela celý den, moje paže by se cítila paralyzovaná. Každopádně, sklenice je stále stejně těžká, ale čím déle ji držím, tím těžší se zdá."

Pak pokračovala.

"Stres a starosti jsou stejné jako tato sklenice. Myslete na ně chvíli a nic se nestane. Myslete na ně o něco déle a začnou vás zraňovat. A budete-li se jimi zabývat celý den, budete se cítit paralyzovaní - neschopní cokoli udělat."

Je důležité nezapomínat své stresy uvolňovat.

Každý večer, co nejdříve to půjde, odhoďte všechna svá břemena.

Netahejte je s sebou celý večer až do nočního spánku.

Nezapomeňte svou sklenici včas odložit.

Kameny, kamínky, písek …

Učitel filozofie jednoho dne přisel, do třídy. Když se studenti usadili, vzal nádobu a naplnil ji až po povrch kameny.
Potom se zeptal studentů, zda si mysli, že je nádoba plná?
Studenti s nim souhlasili, že je.
Potom profesor vzal kamínky a vysypal je do nádoby s kameny, zatřásl nádobou a kamínky popadaly mezi kameny.
Profesor se zeptal znovu. Je teď nádoba plná? Studenti opět souhlasili, že je.
Ale profesor vzal jemný pískem a vysypal ho do nádoby.
Písek vyplnil i ty nejmenší mezírky mezi kameny.
Ted už byla nádoba opravdu plná.

Potom profesor řekl: Touto ukázkou jsem chtěl znázornit, že život je jako tato nádoba.

Kameny znázorňují důležité věci ve vašem životě. Jako jsou vaše rodina, partner, zdraví, děti...,všechno, co je opravdu důležité.
Kamínky znázorňuji ostatní, méně důležité věci. Například vaše zaměstnáni, dům, auto...

A písek je všechno ostatní. Drobnosti. Když dáte písek do nádoby jako první, nezůstane vám žádné místo pro kameny.

To stejné platí v životě. Když budete ztrácet čas a energii na drobnosti, materiální věci, nikdy nebudete mít čas na věci, které jsou skutečně důležité.Věnujte pozornost opravdu důležitým věcem ve vašem  životě.
Hrajte si se svými dětmi, vezměte svého partnera na procházku ...

Vždy bude čas uklidit dům, uvařit oběd, nakoupit …
 

Dejte si záležet na kamenech (věcech, na kterých vám skutečně záleží).
To ostatní jsou jen kamínky a písek.
 

To ale není celé!!!
Pak přistoupil student a ptá se profesora. Myslíte, že nádoba už je opravdu plná?
Profesor připustil, že ano. Student vzal nádobu a vlil do ní vodu.
Voda vsákla do písku. Voda je jako láska – na vodu i na lásku se místo vždy najde!

Káva

Skupina bývalých studentů se sešla, aby navštívila svého starého univerzitního profesora.

Během odpoledne spolu debatili, ale zprvu veselý rozhovor se pomalu změnil ve stížnosti na zátěž v zaměstnání i v životě.

Starý profesor nabídl všem kávu,odešel do kuchyně a vrátil se s velkou konvici kávy a tácem plným nejrůznějších šálků, bylo jich dokonce víc, než studentů: porcelánových, plastikových, skleněných i křišťálových.

  Některé vypadaly úplně obyčejně, některé dokonce velmi draze, jiné výjimečně originálně.

Pan profesor své bývalé žáky vybídl, aby si nalili kávu. Když měli všichni studenti vybrané hrnky s kávou ve svých rukách, profesor jim řekl:
"Jestli jste si všimli, vybrali jste si ty nejhezčí a nejdražší hrnky a ty obyčejnější jste nechali na tácku. I když je samozřejmě přirozené, že pro sebe chcete jen to nejlepší, je to hlavní příčina vašich problémů i vašeho stresu.

Vždyť to, co jste ve skutečnosti opravdu chtěli, byla káva, ne hrníček, ale podvědomě jste sáhli po těch nejlepších a dokonce jste se i podívali, jaké hrníčky si vybrali ti ostatní.

Přemýšlejte o tom: Život je jako káva a zaměstnání, peníze a společenské postavení jsou hrníčky. Jsou to jen nástroje, které kvalitu života nemění. Občas, když se zaměříme na hrníček, zapomínáme si vychutnat kávu, kterou v něm máme...

Nenechte hrníčky, aby řídily vás život, ale soustřeďte se raději hlavně na Tu kávu..."

Jak změním svět? 

Když jsem byl mladý, chtěl jsem změnit svět. Zjistil jsem, že je těžké změnit svět, tak jsem se rozhodl změnit můj národ. Když jsem zjistil, že nemohu změnit můj národ, začal jsem se soustředit na své město. Nemohl jsem změnit město a jak jsem už byl starší muž, zkusil jsem změnit svoji rodinu.

Teď, když jsem starý muž, uvědomuji si, že jedinou věc, kterou mohu změnit, jsem já, a najednou si uvědomuji, že kdybych se změnil před dlouhým časem, mohlo to mít vliv na moji rodinu. Moje rodina a já jsme mohli ovlivnit naše město. Vliv města mohl změnit národ a já pak opravdově mohl změnit svět.

Zlo neexistuje!

Profesor na univerzitě položil svým studentům otázku:
- Je všechno, co existuje stvořené Bohem?
Jeden ze studentů nesměle odpověděl :
- Ano je to stvořené Bohem
- Stvořil Bůh všecko? - zeptal se profesor
- Ano, pane! - odpověděl student. Profesor se tedy zeptal:
- Když Bůh stvořil všechno, to znamená, že Bůh stvořil i zlo, které existuje. A díky tomuto principu, naše činnost určuje nás samotné. Z toho vyplývá, že Bůh je zlo.
Jakmile to student uslyšel, tak zmlkl. Profesor byl sám se sebou spokojený.
Náhle zdvihl ruku jiný student :
- Pane profesore mohu Vám položit otázku ?
- Samozřejmě, - řekl profesor.
Student se postavil a zeptal :
- Existuje chlad ?
- Co je to za otázku, samozřejmě že ano, tobě nikdy nebylo chladno?
Studenti se zasmáli otázce spolužáka, ale ten pokračoval:
- Ve skutečnosti, pane, chlad neexistuje, v souladu se zákony fyziky je ve skutečnosti chlad jen nepřítomnost tepla. Člověka a předměty můžeme popsat a určit jejich energii na základě přítomnosti, anebo vytvoření tepla, ale nikdy ne na základě přítomnosti či vytvoření chladu. Chlad nemá svojí jednotku, ve které ho můžeme měřit. Slovo chlad jsme si vytvořili my lidé, abychom popsali to, co cítíme v nepřítomnosti tepla. Student pokračoval :
- Pane profesore, existuje tma ?
- Samozřejmě že existuje - odpověděl profesor.
- Zase nemáte pravdu, tma také neexistuje. Ve skutečnosti je tma díky tomu, že je nepřítomnost světla. Můžeme zkoumat světlo, ale ne tmu. Světlo se dá rozložit a zkoumat lux za luxem, ale tma se změřit nedá. Tma nemá svoji jednotku, ve které ji můžeme měřit. Tma je jen pojem, který si vytvořili lidé, aby pojmenovali nepřítomnost světla.
Následně po tom se mladík zeptal:
- Pane, existuje zlo?
Tentokrát profesor nejistě odpověděl :
- Samozřejmě, vidíme to každý den, brutalita ve vztazích, mezi lidmi, trestné činy, násilí, všecko toto není nic jiného než projev zla.
Na to student řekl:
- Zlo neexistuje, pane. Zlo je jen nepřítomnost dobra, tedy Boha. Zlo je výsledek nepřítomnosti boží lásky v srdci člověka. Zlo přichází tak, jako když přichází tma, nebo chlad - tedy v nepřítomnosti světla a tepla a lásky.

Temná noc duše.

  Mystikové a jógini považují tento stav za největší zkoušku života.
  Já bych však neřekl, že je to jen zkouška. Podle mne je to prostě pád. Nepřichází v začátcích hledání, ale až později, po jistých hlubších duchovních zkušenostech. Není to ovšem trest za naše hříchy, jak si mnozí myslí. Naopak, je to duchovní výzva pomocných božských sil, výzva k duchovnímu pokroku. Zkušenost je to ovšem přesto strašná. Já, protože znám toto období až moc dobře, jsem tomu říkal pád rovnou do pekla. Prodělal jsem ho také, i když je to už hezká řádka let.
  Je to pád, který se projevuje jako silný nedostatek duchovní moudrosti, jako naprosté neštěstí. Jen si to představte. Jste už jakž takž pokročilí, takže máte naprostou nechuť, ba přímo odpor ke všemu, co je povrchní, plytké a stupidní, všední a šedé, a celým svým srdcem toužíte po nadpozemské blaženosti, protože jste ji již mnohokrát okusili. A zčistajasna je všemu konec, ono nadpozemské vás najednou nechce. A vy ani nevíte proč. Následkem toho, jak sílí vaše duchovní touha, sílí i vaše neštěstí a temnota, a duchovní tma se stává neproniknutelnou.
  Jedná se, pravda, o očišťující proces, ale vy to nevíte. Nevíte, že je to očišťující proces, který vás má naučit hlubšímu sebeodevzdání a pokoře -já to aspoň nevěděl a můj přítel také ne, protože nám to nikdo neřekl a nikdo neporadil. Dal byste celý život za jediný paprsek duchovního světla nebo aspoň naděje, ale nakonec jste zbaven i tohoto přirozeného toužení a hlavně jakékoli naděje, protože i ta se ztratí. Vypaří se bez varování a vám se zdá, že je to naprostý konec a zmar všeho - štěstí i života.
  Proč ještě žít? Staré špatné dávno zapomenuté sklony, o nichž jste měl za to, že jste je už dávno překonal, se znovu objevují a napadají vás jako nezranitelné hydry a lákají vás, abyste se k nim opět a opět vrátil a utápěl v nich svůj čas. Ale ani tím to ještě nekončí. Na všechno nakonec padá neplodná, mrtvá, zatuchlá rezignace. A vaše vůle je nyní tak oslabena, že udělá i to, co by nikdy dřív neudělala.
  Je to hrozná doba. Nejčernější období života, jaké znám. Duchovní světlo, které vás již oživovalo a znovu a znovu vracelo k životu, nyní zhaslo docela a zůstává jen bezcílný strach a beznadějná duchovní nejistota s přesvědčením, že to tak už bude asi navždy. Navždy! Snad až do skonání světa.
  Co má člověk za těchto okolností dělat? Nic, leda snad umřít. Ale ani to se mu nepovede. Jako se to ještě nikdy nikomu v temné noci duše nepovedlo. Proč? Protože temná noc duše je nejen zkouškou, ale vlastně i milostí, jak už jsem řekl. Je to nejvyšší milost Božích sil na duchovní cestě.
  I když vaše duchovní cvičení nevedou k ničemu a člověk je tak zoufalý a osamělý jako ten zpuchřelý kůl v plotě, temná noc duše není ničím jiným než milující milostí nejvyššího Já.
  A potom uprostřed největší tmy a tísně přichází zvrat. Náhle, když už jste nic nechtěli a ani nemohli chtít a na všechno naprosto rezignovali, náhle je tu světlo vyšší a jasnější než kdykoli jindy a vaše meditace se změní v koncentraci, koncentrace v kontemplaci a kontemplace v duchovní jas. Tak jsem to zažil kdysi já sám, a proto vím, o čem mluvím. A právě tak to zažil i můj dobrý přítel. Co mu zbývalo? To, co je příznačné pro tuto situaci, totiž změnit taktiku. Odložit, ba přímo zavrhnout dosavadní evoluční postup dlouhé cesty, na které dosud pracoval tolik trapných let, a nastoupit krátkou duchovní cestu uvědomění. Uvědomění si toho, čím odjakživa člověk je - svého vlastního božství. To však znamená jediné - cele se obrátit k samotné pravdě, ke zdroji existence a dovolit jí, aby pronikla celou vaší bytostí, myšlenkami, žádostmi, vírou i altruistickou činností, a setrvat tak už napořád a stále. A bez ustání si připomínat védántickou pravdu, že božství není něčím, co má být jednou dosaženo, ale zeje a žije v člověku stále už ted a právě teď, v každém současném okamžiku života. Přestat se proto po božském pachtit a těžce o ně usilovat, jako to dělal můj přítel a jak jsem to po celá dlouhá léta dělal i já, a prostě se mu odevzdat.

Eduard Tomáš - Živá věčnost - paměti mystika II. 

 

    Až bude ten správný okamžik ?

Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyňal v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v  něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky: "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik". Přiblížil se k posteli a položil to hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mě obrátil a řekl: "Neukládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ je zvláštní okamžik." A já stále dodnes myslím na jeho slova ........ta změnila můj život. Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím víc času s rodinou, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit. Od teď si už nic neschovávám na později.Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou novou koženou bundu i když jdu jen přes ulici do sámošky. I můj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce. Slova jako např. "jednou" nebo "při příležitosti" už v mém slovníku neexistují. Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala, kdyby věděla, že už zítra nebude. "Zítra", které každý z nás bere na lehkou váhu. Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné. Odpustila by možná vše, čím jí kdo ublížil. Ta myšlenka, že by třeba ještě šla do čínské restaurace /její zamilovaná kuchyně/ se mi líbí.

To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji. Teď nepropasu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.

Když andělé žili mezi námi

Dva andělští poutníci se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla nepohostinná a odmítla anděly nechat v místnosti pro hosty. Místo toho byli ubytováni ve studeném sklepním pokoji. Jakmile si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl udiveně ptal proč, starší odpověděl:
"Věci nejsou takové, jakými se zdají být."
Další noc si šli odpočinout do domu velmi nuzného, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Poté, co se s nimi manželé podělili o trochu jídla  co měli, řekli andělům, aby spali v jejich posteli, kde si dobře odpočinou. Ráno po svítání našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo jediným příjmem rodiny, ležela mrtvá ve chlévě. Mladší anděl se ptal staršího, jak se to mohlo stát. První muž měl všechno a tys mu pomohl, vyčítal. Druhá rodina měla málo, ale byla ochotna podělit se o vše, a tys dovolil, aby jim zemřela kráva.
Proč??
"Věci nejsou takové, jakými se zdají být" odpověděl starší anděl. "Když jsme byli ve sklepním pokoji, všiml jsem si, že v té díře ve stěně byla zásoba zlata. Jelikož majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou sdílet štěstí, utěsnil jsem stěnu, aby poklad  nemohl  najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu. Věci nejsou takové, jakými se zdají být."
Většinou neznáme všechny souvislosti. I když máš víru, potřebuješ také důvěru, že vše, co přichází, se vždy děje ve tvůj  prospěch.A to se vyjeví až časem. Někteří lidé přicházejí do naše ho života a rychle odcházejí, někteří se stávají našimi přáteli a zůstanou na chvilku.Přesto zanechávají  v našich srdcích nádherné stopy - a my nezůstaneme nikdy zcela stejní, protože dobří přátelé nás promění. Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek, přítomnost, je dar.Život je neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná !

.  
Dvojčata v bříšku maminky.

V bříšku těhotné Ženy se ocitla dvě embrya. Jedno z nich bylo malý věřící, druhé malý skeptik.

Malý skeptik rýpe: Ty opravdu věříš v život po porodu?

Malý věřící: Ano, samozřejmě, je přece zcela zjevné, že život po porodu existuje. Náš život tady je jenom proto, abychom rostla a připravila se na život po porodu, abychom byla dobře připravená na to, co nás čeká.

Malý skeptik: To je blbost, žádný život po porodu přece neexistuje. Jak by měl vlastně takový život vůbec vypadat?

Malý věřící: Přesně to samozřejmě nevím. Ale určitě tam bude mnohem více světla než tady. A možná, že dokonce budeme běhat a jíst ústy.

Malý skeptik: To je úplný nesmysl. Běhat? To přece nejde. A jíst ústy? Směšná Představa! Máme přece pupeční šňůru, která nás živí. A kromě toho je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je krátká už teď.

Malý věřící: Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jak jsme tady zvyklí.

Malý skeptik: Vždyť se ještě nikdy nikdo po porodu nevrátil zpátky. Porodem prostě život končí. A vůbec. Život je jedno velké trápení v temnu.

Malý věřící: Uznávám, že přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat, ale v každém případě uvidíme maminku a ona se o nás postará.

Malý skeptik: Máma?!? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?

Malý věřící: Vždyť je tu všude kolem nás. Jsme a žijeme v ní, prostřednictvím ní. Bez ní nemůžeme vůbec existovat. A i když to teď moc nevnímáme, věřím, že nás naše máma nesmírně miluje. Že nás přivedla na tento svět z Lásky a že Láska je také jediným důvodem a smyslem naší existence.

Malý skeptik: To je pěkná hloupost! Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že neexistuje! A ty kecy o lásce, to je taky pěkná blbost. Pohádka pro naivní slabochy. Realita je úplně jiná. Jaká láska, když mne tu všechno tlačí, není se kam pohnout, není na nic vidět. Ach jo, to je život.

Malý věřící: Někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslechnout mámu, jak zpívá. Nebo cítit, jak něžně hladí náš svět. Jsem si jist, že náš skutečný život začne až potom!

 

Dramaturg ve škole života

Obraz 1.

Je ráno. Spěchám ulicí - jdu pozdě do práce. Myslím na úkoly, které mne čekají. Přehlídla jsem díru. Padám do ní. Mám zlomenou ruku.

Obraz 2.

Je ráno. Spěchám - opět jdu pozdě do práce. Koukám na díru a přecházím na druhou stranu ulice. Přehlídla jsem obrubník. Mám nakopnutý palec.

Obraz 3.

Je ráno. Spěchám do práce. Jdu jinou ulicí. Do práce dorazím včas a vpohodě.

 

Karel je ten typ člověka

S Karlem jsem pracoval v jedné stavební firmě. Karel je ten typ člověka, kterého rádi potkáváme. Má stále dobrou náladu a vždy umí říci něco pozitivního.Vždy uměl lidi motivovat. Když měl některý z kolegů špatný den, Karel mu vždy uměl ukázat kladnou stránku celé věci, změnit jeho postoj, pohled na danou situaci. Slovem - dodal každému energii a chuť řešit a poprat se s p r o b l é m e m.

Na otázku: "Jak se máš", měl oblíbenou odpověď:

"Kdybych se měl jen o chlup líp, byl bych už dvojče".

Byl jsem velmi zvědavý, jak to dokáže, jak je to možné... . A tak když se mi jednou naskytla příležitost, zeptal jsem se ho na to.

"Jen se nepřetvařuj, nemůžeš být snad dobře naladěný stále...celý den, každý den, celý čas! Jak to děláš?"

Karel mi na to zajímavě odpověděl:

"Každé ráno když vstanu, tak si řeknu, že mám na výběr dvě možnosti.Buď budu mít dobrou náladu, nebo...si mohu vybrat tu špatnou. No a já si vždy vyberu raději tu dobrou. A vždy, když se mi přihodí něco špatného, mohu si vybrat, že budu obětí, anebo si mohu vybrat možnost, že se z toho poučím. A já si vždy vyberu tu možnost poučit se z toho. Vždy, když někdo ke mně přijde a stěžuje si, mohu si vybrat - buď přijmout jeho neštěstí, anebo se snažit pomoci mu najít nějakou kladnou stránku života. A já si vybírám vždy tu druhou možnost - hledám spolu s ním ten důvod, pro který se vyplatí bojovat a žít dál. Hledám tu kladnou stránku života."

"No, to ale není vždy tak jednoduché!" protestoval jsem.

"Ale je," odpověděl Karel. "Celý život si vybíráme. . Když si odmyslíš všechny ty hlouposti okolo, každá situace je ve skutečnosti volba. A ty si vybíráš, jak reagovat na danou situaci. Ty si vybíráš, jak lidé ovlivní tvou náladu. Ty si vybíráš, zda budeš mít dobrou, anebo špatnou náladu. Jednoduše řečeno ty si vybíráš, jak žiješ svůj život."

Hodně jsem přemýšlel o tom, co říkal Karel.

Krátce potom, co jsem odešel pryč z té stavební firmy,začal jsem podnikat sám. I když jsme se s Karlem už nevídali, často jsem o něm přemýšlel, když jsem se dostával do problémových situací, když jsem si "vybíral", jak budu žít svůj život, namísto toho, aby jsem jen bezhlavě reagoval na konkrétní situaci.

Za několik roků potom jsem slyšel, že Karel měl vážnou nehodu, když spadl z 20-ti metrové výšky. Po 18 hodinové operaci a dlouhých týdnech na lůžku ho nakonec pustili domů se zdrátovanou páteří. Setkal jsem se s ním asi půl roku po té nehodě.

Když jsem se ho zeptal, jak se má, odpověděl:

"Kdyby jsem se měl jen o chlup lépe, byl by jsem už dvojče. Chceš vidět moje jizvy??"

To jsem odmítl, ale zeptal jsem se ho, co se mu přehnalo hlavou, když dopadl tehdy na zem.

"První věc, která mi přeběhla hlavou byla, že chci vidět a těším se na děťátko, protože manželka měla zanedlouho rodit," odpověděl Karel."...a hned vzápětí potom, jsem si uvědomil, že mám dvě možnosti: Mohl jsem si vybrat život, anebo ....smrt. Tak jsem si vybral. Život."

"A neměl jsi strach? Neztratil jsi vědomí??" ptal jsem se ho.

Karel odpověděl: "... záchranáři byli skvělí. Stále mi opakovali, že to bude dobré. Ale když mě přivezli do nemocnice a uviděl jsem hrůzu na tvářích doktorů a sestřiček, skutečně jsem se polekal. V jejich očích jsem četl - toto je mrtvý člověk.Uvědomil jsem si, že musím něco udělat. "

A co jsi udělal?", ptám se ho.

No, byla tam silná nemotorná sestřička, která na mně řvala, zda jsem na něco alergický. "ANO", odpověděl jsem. Lékaři i sestřičky zpozorněli a čekali na moji odpověď. Zhluboka

jsem se nadechl a zakřičel jsem: "Na vážné ksichty!"

Když se dosmáli, řekl jsem jim: "Rozhodl jsem se, že budu žít. Operujte mě jako živého, ne jako mrtvolu!"

Karel přežil nejen díky mistrovství chirurgů, ale i díky svému úžasnému přístupu k životu.

Od něho jsem se naučil, že každý den máme možnost žít naplno.

Co prožíváš, to chceš.

Co chceš, to prožíváš.

Není důležité, co se děje, ale jak to člověk přijme - to rozhoduje o všem. Jak přijme to dobré, ale i to špatné, co se nikomu z nás nevyhne.

Proto se netrap, co bude zítra, zítřek ať se o sebe postará sám. Každý den přináší dost starostí i bez toho. Kromě toho, dnes je ten den, kvůli kterému jsi se trápil už včera.

 

Peklo

Toto je údajně skutečná odpověď v testu střední úrovně z chemie na univerzitě ve Washingtonu. Odpověď jednoho studenta byla tak "hluboká", že se profesor rozhodl podělit se o ni s kolegy na internetu. Otázka Extra (Bonus): "Je peklo exotermické (uvolňuje teplo) nebo endotermické (absorbuje teplo)?"

Většina studentů napsala své domněnky na základě Boylova zákona (plyn se ochlazuje, když se roztahuje, a zahřívá se, když je stlačován) nebo nějakou variantu. jeden student ale napsal toto:

Nejprve musíme vědět, jak se hmota pekla mění v čase. Potřebujeme tedy vědět poměr, ve kterém duše přicházejí do pekla, a poměr, ve kterém z něj odcházejí. Myslím, že můžeme předpokládat, že duše která se dostane do pekla, již nevyjde.
Tudíž neodchází žádná duše. Pro představu, kolik duší přichází do pekla, se podívejme na jednotlivá náboženství v dnešním světě. Většina z nich tvrdí, že kdo není příslušníkem dané církve, přijde do pekla.
Od okamžiku, kdy existuje více než jedno náboženství a lidé nepatří do více než jedné církve můžeme předpokládat, že všechny duše přijdou do pekla. Na základě poměru mezi natalitou a mortalitou můžeme očekávat, že počet duší v pekle exponenciálně roste. Nyní se podívejme na poměr změny objemu pekla, protože podle Boyleova zákona pro udržení stejného tlaku a teploty musí objem růst úměrně k počtu přijatých duší.
To nám dává dvě možnosti:
1) Jestliže se objem pekla zvětšuje pomaleji než v poměru, v jakém přicházejí duše do pekla, teplota a tlak pekla porostou, až peklo vybuchne.
2) Jestliže peklo roste rychleji než v poměru k přicházejícím duším, teplota a tlak budou klesat, až peklo zmrzne.
Která z možností je správná? Jestliže přijmeme postulát, který nastolila Tereza v prvním ročníku, čili "Dříve bude v pekle zima, než se s tebou vyspím" a se zřetelem k tomu, že se mnou vyspala včera, musí být správná varianta číslo 2, peklo je tedy nepochybně exotermické a již zmrzlo. Závěr této teorie je, že pokud peklo zmrzlo, nepřijímá další duše, zaniklo a zůstalo pouze nebe, což je důkaz boží existence, který vysvětluje, proč Tereza včera v noci křičela "Ach můj Bože!"

Tento student jako jediný dostal 10 bodů.