Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 20.05.2017 20:04:18 

Energie vesmíru je energí v nás.

Vesmír je fraktální‚ hologram

  

 

 

 

 http://youtu.be/_H0mPzBtbjE

 Vesmír jako hologram

(Holografická paradigma ako základ vesmíru v idealistickej vede, pozn. Zayko5)
V roce 1982 došlo k zajímavé události. Na univerzitě v Paříži provedl výzkumný tým vedený fyzikem Alainem Aspectem experiment, který by se mohl stát jedním z nejvýznamnějších experimentů 20. století. Jenomže z večerních zpráv jste se o něm určitě nic nedozvěděli. A pokud nemáte ve zvyku číst odborné časopisy, tak jste pravděpodobně asi nikdy neslyšeli jméno Aspect, ačkoli jsou zde i tací, kteří věří, že jeho objev může změnit tvář vědy.
Aspect a jeho tým přišli na to, že za jistých okolností jsou subatomární částice, např. elektrony, schopny okamžitě komunikovat mezi sebou navzájem a to bez ohledu na vzdálenost, která je odděluje. Je lhostejné, zda je od sebe dělí 10 centimetrů nebo 10 miliard kilometrů.
Zdá se, že si každá částice uvědomuje, co dělají ty ostatní. Problémem této hypotézy je porušení Einsteinova postulátu, podle něhož se žádná informace nemůže šířit rychleji, než jaká je absolutní rychlost, tedy rychlost světla ve vakuu. Pohyb přesahující rychlost světla by měl mít stejné důsledky jako kdyby překonal časovou bariéru. Tento děsivý fakt byl příčinou toho, že se někteří fyzici pokusili sestavit propracované teorie, aby jiným způsobem uspokojivě vysvětlili Aspectův objev. Ovšem někteří jednotlivci se nezdráhali prezentovat podstatně radikálnější vysvětlení.
Například David Bohm z Londýnské univerzity se na základě Aspectova objevu domnívá, že objektivní realita neexistuje, zdání kompaktního vesmíru je v podstatě pouhým přeludem - obrovským a okázale detailním hologramem.
Pokud chceme pochopit, proč Bohm došel k takto překvapujícímu závěru, musíme si nejdříve krátce vysvětlit, co je hologram. Hologram je trojrozměrná fotogragfie, vytvořená prostřednictvím laseru. Proces vzniku hologramu začíná vystřelením laserového paprsku rozděleného při průchodu skrz polopropustné zrcadlo. Snímaný objekt se nejdříve vystaví expozici prvního laserového paprsku, tento paprsek se odrazí od objektu a vzápětí se střetne s tím druhým, čímž vznikne výsledný interferenční vzorec, který je zachycený na film. Po vyvolání se na filmu objeví nesmyslná spleť světlých a tmavých čar. Jakmile je však vyvolaný film osvětlen jiným laserem, dostaneme trojrozměrný obraz původního objektu.
Hologram Trojrozměrnost takového obrazu není jedinou pozoruhodnou vlastností hologramu. Jestliže je například hologram růže rozdělen na dvě poloviny a osvětlen laserem, každá polovina bude stále obsahovat celý obraz růže. A pokud tyto poloviny znovu rozdělíme, každá z jednotlivých částí filmu bude vždy obsahovat menší, ale nedotčenou verzi původního obrazu. Na rozdíl od normální fotografie každá část hologramu obsahuje vešekeré informace o celém obrazu.
"Celek v každé části" - tato přirozená vlastnost každého hologramu nám umožňuje úplně nový pohled na porozumění organizaci a řádu života. Po téměř celou svou historii se západní věda nedokázala zbavit předsudku, že nejlepší cestou k pochopení fyzikálních projevů (žáby i atomu) je rozpitvat je na kousky a studovat jejich příslušné části.
Fenomén hologramu svědčí o tom, že k některým otázkám ve vesmíru takto přistupovat nemůžeme. Pokud nějaký objekt rozkládáme holograficky, nedostaneme části, ale pouze menší celky. Tento princip motivoval Davida Bohma k odlišnému pochopení Aspectova objevu. Bohm věří, že příčina vzájemné interakce mezi různě vzdálenými subatomárními částicemi nespočívá v jakémsi záhadném transferu signálů mezi nimi, ale ve faktu, že jejich oddělenost je iluzí. Dále argumentuje názorem, že od určité hlubší úrovně reality přestávají být částice individuálními entitami a zastupují spíše svou jednotnou podstatu.
Pro lepší pochopení toho, co má na mysli, předkládá Bohm následující příklad:
Představme si akvárium s rybou. Představme si také, že se nemůžeme na akvárium dívat bazprostředně a to, co se v něm odehrává, nám zprostředovávají dvě televizní kamery. První sleduje akvárium čelně, druhá z profilu. Budeme-li pozorovat souběžně oba monitory, vyjdeme zřejmě z předpokladu, že ryba na jedné i na druhé obrazovce jsou navzájem oddělené entity. Konec konců, protože jsou kamery nastaveny pod různými úhly, budou i výsledné obrazy do jisté míry různé. Setrváme-li však v pozorování obou ryb současně, brzy si uvědomíme, že mezi nimi existuje zřejmá spojitost. Když se otočí jedna, ta druhá učiní také trochu odlišnou ale odpovídající otočku. Když jedna směřuje dopředu, druhá vždy směřuje ke straně. Pokud zůstaneme v nevědomosti o skutečné situaci, můžeme se dopracovat až k teorii, že první ryba musí být v přímém spojení s tou druhou, přestože je to ve skutečnosti úplně jinak.
A o to podle Bohma jde i mezi subatomárními částicemi v Aspectově experimentu. Domnělá, nadsvětelně rychlá komunikace mezi částicemi ve skutečnosti pouze naznačuje, že existuje i mnohem hlubší a kompaktnější úroveň reality, která je před námi zdánlivě utajena. Tato realita přesahující náš běžný svět je v analogii s výše uvedeným popisem akvária. Objekty jako subatomární částice vnímáme vzájemně oddělené, protože jsme svědky pouze části jejich reality. Tyto částice však od sebe nejsou odděleny, manifestují pouze hlubší základní jednotu, nedělitelnou stejně jako hologram a uvedený příklad růže. Jelikož všechno v této fyzické realitě je složeno z podobných "vzorů", je zřejmé, že vesmír sám o sobě je také projekce, neboli hologram. Kromě své fantomové přirozenosti má toto pojetí vesmíru i další překvapující důsledky. Protože oddělenost subatomárních částic je pouhou iluzí, znamaná to, že hlubší úrovně reality vesmíru se navzájem prolínají. Elektrony atomu uhlíku v lidském mozku jsou spojeny se subatomárními částicemi, které obsahuje každý losos, který plave, každé srdce, které tluče a každá hvězda, která září na nebi. Vše proniká vše a ačkoli lidé mohou kategorizovat, přihrádkovat a dále členit různé fenomény ve vesmíru, veškerá rozdělení jsou umělá a celá příroda je souvislou pavučinou.
V holografickém vesmíru nelze čas a prostor nahlížet jako fundamentální veličiny. Termíny jakým je pozice, selhávají ve vesmíru, kde není nic opravdu oddělené od toho ostatního, kde čas a třírozměrný prostor jsou podobně jako obraz ryby na monitoru jenom projekcí tohoto hlubšího řádu.
Ve své hlubší úrovni je realita jakýmsi typem superhologramu, ve kterém minulost, přítomnost a budoucnost existují současně. To znamená, že s vhodnými nástroji může být někdy možné dosáhnout superholografické úrovně reality a získat výjevy z dlouho zapomenuté minulosti.
Problematika superhologramu před nás staví ještě další nezodpovězenou otázku. Superhologram jakožto matrice (matrix) umožňuje vznik a existenci všeho ve vesmíru a obsahuje všechny subatomární částice, jak ty, které byli, tak i ty, které teprve budou. Je zdrojem každého hmotného nebo energetického stvoření: Prostých sněhových vloček i kvasarů, velryb i paprsků gamma. Může být označen za jistý druh kosmického skladiště "všeho, co jest".
Ačkoli Bohm připouští, že zatím neznáme žádný způsob, jak zjistit, co všechno v sobě superhologram obsahuje, odvažuje se tvrdit, že nemáme žádný důvod k předpokladu, že neobsahuje ještě víc.
Jinými slovy říká, že superholografická úroveň reality může být jen pouhým stupněm dosaženého vnímání, za kterým se nachází "další vývoj bez konce".
Bohm není jediným vědcem, který předložil důkazy o tom, že vesmír je hologram. Standfordský neurofyziolog Karl Pribram se nezávisle na Bohmovi zabýval výzkumem mozku a rovněž dospěl k přesvědčení o holografické podstatě reality. Pribram skončil u holografického modelu při hloubání nad otázkou, jak a kde je v mozku uložena paměť a vzpomínky. Po desetiletí trvajících výzkumech konstatoval, že paměť není omezena na určitou oblast, ale je rozptýlena po celém mozku.
V roce 1920 provedl mozkový specialista Karl Lashley zásadní experimenty, z nichž vyplynulo, že nezávisle na tom, která část mozku krysy byla odstraněna, krysa nezapomněla, jak vykonat množství úkolů, které se naučila před operací. Vysvětlit toto podivné ukládání paměti v mozku nebyl tehdy nikdo schopen vysvětlit. To umožnuje pouze princip "celku ukrytého v každé své části".
Teprve v roce 1960 se Pribram seznámil s holografickým modelem a uvědomil si, že objevil vysvětlení, které vědci tak usilovně hledali. Pribram se domnívá, že vzpomínky nejsou zakódovány v neuronech, nebo malých seskupeních neuronů, nýbrž ve vzorcích nervových impulsů, které protínají mozek skrz na skrz stejně, jako světlo laseru interferuje celou plochu filmu, na němž je uložen holografický obraz. Stručně řečeno Pribram věří, že mozek je sám o sobě hologramem.
Pribramova teorie také vysvětluje, jakým způsobem může lidský mozek pojmout tak obrovské množství informací a uložit je v tak malém prostoru. Odhaduje se, že lidský mozek má během průměrného života kapacitu zapamatovat si přibližně 10 miliard bitů informací, což odpovídá zhruba množství informací obsažené v pěti svazcích Encyklopedie Britannica.
Obdobně bylo zjištěno, že kromě dalších vlastností disponuje hologram ohromující kapacitou pro ukládání informací. K tomu postačuje změna úhlu, pod kterým dva paprsky zasahují kus fotografického filmu. Takto je možné zaznamenat na témže povrchu velký počet rozdílných obrazů. Názorně demonstrován byl příklad, kdy jeden čtvereční centimetr filmu pojmul až 10 miliard bitů informací.
Naše záhadná schopnost rychle si vybavit jakoukoli vzpomínku, kterou z obrovského množství uskladněných informací zrovna potřebujeme, se stává pochopitelnější, když si představíme, že mozek funguje jako hologram. Když vás přítel požádá, abyste mu řekli vše, co vás napadne, když se řekne slovo "zebra", nemusíte se nemotorně zpětně probírat ohromným kvantem abecedně poskládaných souborů, abyste se dobrali k odpovědi. Místo toho se vám téměř okamžitě vybaví asociace jako "pruhovaná", "podobající se koni", nebo "zvíře žijící v Africe".
Jedním z nejpodivnějších aspektů lidského myšlenkového procesu je skutečnost, že každý díl informace se zdá být okamžitě souvztažný se všemi zbývajícími částmi informace. Jelikož je každá část hologramu pevně navzájem spojená s každou další částí, jedná se zřejmě o prvotřídní příklad souvztažného systému v přírodě.
Uložení paměti není jedinou neurofyziologickou hádankou, která se ve světle Pribramova holografického modelu mozku objasnila. Další otázka zní: Jak mozek převádí nekonečný příval frekvencí, které přijímá prostřednictvím smyslů (například světelné a zvukové vlnění) do konkrétní podoby světa tak, jak ho známe? Kódování a dekódování jednotlivých frekvencí je přesně to, co princip hologramu vysvětluje nejlépe. Hologram totiž funguje jako jakási čočka, jako překládací zařízení schopné transformovat zjevně nesmyslnou změt frekvencí do souvislého obrazu. Pribram je přesvědčen o tom, že mozek se chová jako čočka a na holografickém základě matematicky konvertuje frekvence, které přijímá skrze smysly a přenáší je do našeho vnitřního světa vnímání. Působivé množství důkazů svědčí o tom, že mozek se chová holograficky. Není proto divu, že Pribramova teorie získává stále rostoucí podporu mezi neurofyziology.
Hugo Zucarelli, odborník italsko-argentinského původu, aplikoval holografický model také ve světě akustických jevů. Do rozpaků ho dostal fakt, že lidé dokážou lokalizovat zdroj zvuků, aniž by přitom museli pohnout hlavou a to přestože naslouchají jen jedním uchem. Zucarelli dospěl k závěru, že tuto schopnost může vysvětlit právě holografický princip. Zucarelli rovněž vyvinul technologii holofonického zvuku, tedy metodu záznamu schopnou reprodukovat akustickou pozici v prostoru s téměř mystickým realismem.
Pribramova víra, že naše mozky matematicky vytvářejí "tvrdou" realitu v závislosi na vstupních frekvencích, získala dosti velkou experimentální podporu. Bylo shledáno, že každý z našich smyslů je sensitivnější k mnohem širší škále frekvencí, než se původně předpokládalo. Výzkumníci například zjistili, že naše zraková soustava je citlivá na zvukové frekvence, že náš smysl čichu je částečně závislý na tak zvaných "osmických frekvencích", a že dokonce i buňky v našich tělech jsou citlivé na velké množství frekvencí. Tato zjištění indikují, že zaleží pouze na holografickém nastavení vědomí, jakým způsobem jsou takové frekvence filtrovány a kategorizovány do konvenčního způsobu vnímání.
K ještě překvapivějšímu výsledku se dostaneme, když propojíme Pribramův holografický model mozku s teorií Davida Bohma. Co se stane? Pokud je hmatatelný svět jenom druhotnou skutečností a to, co se nachází "tam venku" je pouhou změtí frekvencí, tedy pokud je vesmír hologramem, jehož určité frekvence jsou matematicky konvertovány do smyslové podoby, co nám pak zůstane z tzv. objektivní reality? Řečeno zcela jednoduše: Přestane existovat. Jak už východní náboženství dlouho avizují, materiální svět je Mája, iluze a ačkoliv si můžeme myslet, že jsme fyzické bytosti, pohybující se ve fyzickém světě, nejedná se o nic jiného, než o představu. Jsme pouhými "přijímači" plovoucími uprostřed kaleidoskopického oceánu frekvencí, a to, co si z tohoto oceánu vybereme a převedeme do fyzické reality, je jen jednou z mnoha variant, kterou lze v rámci superhologramu projevit.
Tento nový překvapující obraz skutečnosti, tato syntéza Bohmova a Pribramova přístupu, byla označena jako holografické paradigma, a přestože mnoho vědců na to reagovalo skepticky, mnoho jiných vyslovilo svou podporu. Malá ale stále početnější skupina odborníků se domnívá, že je to jeden z nejpřesnějších modelů reality, ke kterému věda až doposud dospěla. A více než to, většina z nich zastává názor, že toto paradigma může vyřešit některá mysteria, která nebyla tradiční vědou vysvětlitelná a mohlo by i tzv. paranormální jevy zařadit meti zákonné projevy přírody. Četní badatelé, včetně Bohma a Pribrama, si uvědomili, že mnoho parapsychologických fenoménů lze v termínech holografického paradigmatu vysvětlit.
Ve vesmíru, kde jednotlivé mozky jsou ve skutečnosti nedělitelné součásti obřího hologramu a všechno je navzájem pevně propojené, může být telepatie pouhým zpřístupněním holografické úrovně. Holografické paradigma poskytuje mnohem snazší porozumění tomu, jak se informace z mysli osoby "A" dostavají do mysli osoby "B" a to bez ohledu na vzdálenost. Řešení mají rázem i mnohé do té doby neřešitelné psychologické záhady.
Také Stanislav Grof cítí, že holografické paradigma nabízí model, který vysvětluje mnoho záhadných fenoménů zažitých lidmi během změněných stavů vědomí. V roce 1950, když vedl výzkum LSD jako psychoterapeut, se Grof setkal s pacientkou, která se nečekaně dostala do stavu, kdy se ztotožnila s druhem prehistorického plazu. V průběhu vize nejen že začala přesně líčit veškeré pocity, jako by byla opravdu plazem, ale dokonce podrobně popsala i jednotlivé části samčí anatomie. Mimo jiné uvedla, že hlava samce byla pokryta barevnými skvrnami. Grofa překvapilo, že ačkoli žena neměla do té doby žádné odpovídající biologické znalosti, z pozdějšího rozhovoru se zoologem vyplynulo, že u některých druhů plazů má barva v oblasti na hlavě vskutku důležitou roli jakožto iniciátora sexuálních podnětů. Případ této ženy nebyl zdaleka ojedinělý. Během své praxe se Grof setkal postupně s pacienty, kteří se indentifikovali prakticky s každým druhem na evolučním stromě. Ba co víc, Grof si ověřil, že jejich zkušenosti často vystihují s neuvěřitelnou přesností zoologické detaily daného druhu.
Regrese do říše zvířat nebyly jedinou psychologickou záhadou, s níž se Grof setkal. Dostal se do kontaktu s pacienty, kteří působili dojmem, jako by pronikli do jakéhosi druhu kolektivního nebo rasového nevědomí. Lidé s nízkým nebo žádným vzděláním náhle poskytovali detailní popis pohřebních praktik z dob Zarathustry a scén z hinduistické mytologie. Do další skupiny lze zařadit osoby, které přesvědčivě popsali své mimotělesné zážitky, vhledy do budoucnosti a regrese do minulých životů.
Během svého pozdějšího výzkumu se Grof setkal se stejnými projevy také u terapeutických sezeni, kde nedocházelo k aplikaci psychedelických látek. Jelikož společným jmenovatelem všech zmiňovaných prožitků byla transcedence individuálních vědomí mimo obvyklé hranice lidského ega a omezení daných časoprostorovým kontinuem, zařadil je Grof do kategorie "transpersonálních" zážitků.
Koncem šedesátých let pomáhal založit nové odvětví psychologie - "transpersonální psychologii". Jejímu studiu se po té plně věnoval. Přestože do nově založené Asociace transpersonální psychologie vstupoval stále vyšší počet obdobně smýšlejících profesionálů, a přestože se transpersonální psychologie stala respektovanou odnoží psychologie, Grof ani nikdo jiný nebyl schopen tyto zvláštní psychologické fenomény vysvětlit. To se změnilo až příchodem holografického paradigmatu.
Není to tak dlouho, co si Grof uvědomil, že příležitostné pronikání mysli do labyrintu světa a zažívání transpersonálních zkušeností nemusí být vůbec záhadné. Základním východiskem je předpoklad, že mysl je součástí kontinua, labyrintu propojujícího nejenom všechny mysli, které existují nebo existovaly, ale i všechny atomy, organismy a oblasti nacházející se v časoprostoru.
Holografické paradigma má význam také pro klasické vědní disciplíny, například pro biologii. Keith Floyd, psycholog z Virginie, vystoupil s tvrzením, že pokud je tvrdá realita jen holografickou iluzí, nemůže být i nadále platné tvrzení, že mozek produkuje vědomí. Spíše je to vědomí, které vytváří zdání mozku - stejně tak jako těla a všeho, co se nachází kolem něj a co interpretujeme jako fyzický svět.
Četní badatelé upozorňují, že radikální zvrat ve způsobu nazírání na biologické struktury mění i naše chápání medicíny a léčivého procesu, jež musí rovněž projít transformací v souladu s holografickým paradigmatem. Z představy holografické projekce fyzikální struktury našeho těla je zřejmé, že každý z nás je zodpovědný za své zdraví více, než dosavdaní lékařské vědomosti připouštějí. To, co nyní považujeme za zázračné uzdravení z nemoci, může být vlastně jen změnou ve vědomí, jež se následně projeví ve změně hologramu těla.
Stejně tak je třeba přistupovat ke sporným léčebným technikám, jakou je vizualizace, která může přinášet úspěsné výsledky, neboť na holografické úrovni jsou myšlenkové obrazy stejně tak reálné jako "realita". Dokonce i vize a zkušenosti s příměsí "nadpřirozených" skutečností lze na základě holografického paradigmatu vysvětlit. Biolog Lyall Watson ve své knize "Dary neznámých věcí" popisuje své setkání s indonéskou šamankou, jež byla během svého rituálního tance schopná stvořit celý háj stromů, který se objevoval a zase rozplýval ve vzduchu. Watson líčí, jak on a ostatní šokovaní diváci sledovali několikrát za sebou objevující se a znovu mizející stromy.
Přestože na základě obvyklého vědeckého názoru není možné podobné události objasnit, výše uvedené případy nás stále více ubezpečují o tom, že skutečná realita je pouhou holografickou projekcí. Je-li to všechno pravda, bude mít holografické paradigma dalekosáhlé důsledky pro všechny lidi, protože to znamená, že zážitky, jaké měl Watson, nejsou obecnou lidskou zkušeností pouze v důsledku našeho přesvědčení o tom, že to není možné. V holografickém vesmíru neexistují žádná omezení v možnostech, do jaké míry můžeme měnit strukturu reality.
To, co my vnímáme jako realitu, je jenom plátno, na něž můžeme kreslit obrazy, jaké se nám zlíbí. Všechno je možné. Od ohýbání lžic silou vůle až po neuvěřitelné příhody, které zakusil Castaneda během svých setkání s Donem Juanem. Magie je naše vrozené právo, proto už nehovořme více o zázracích, všechno je dané pouze našimi schopnostmi programovat realitu podle svých přání, podobně jako je tomu ve snu.
Popravdě i naše nejzásadnější názory na realitu jsou zpochybněny, protože v holografickém vesmíru, jak konstatoval Pribram, musí být i náhodné události nazírány na holografických principech a tím i determinovány. Synchronicity nebo významné shody okolností dávají náhle smysl a všechno v realitě musí být nahlíženo jako metafora, neboť dokonce i ty největší náhody vyjadřují nějakou hlubší symetrii.
Je otázkou, zda-li Bohmovo a Pribramovo holografické paradigma bude přijato vědou nebo zůstane ignorováno. Jisté je jen to, že už ovlivnilo smýšlení mnoha vědců. I kdyby bylo shledáno, že holografický model neposkytuje nejlepší možné vysvětlení okamžité komunikace mezi subatomárními částicemi, Aspectův objev minimálně naznačuje, jak poznamenal londýnský fyzik Basil Hiley, že musíme být připraveni radikálně zvážit nový pohled na realitu.

Michael Talbot: Vesmír jako hologram

http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004060010

 

 

  

Transformace Země, kvantové stavy vědomí a fraktální uspořádání časoprostoru

V současné době jsou zejména na Internetu velmi často zveřejňovány články předpokládající přechod Země do vyšší dimenze, či o transformaci Země. Většinou pojednávají o průvodních jevech tohoto přechodu, případně o jeho příčinách a důvodech a o stavu lidstva po přechodu. Výrazně méně se již zabývají objasněním toho, o co se vlastně jedná a srozumitelným vysvětlením podstaty tohoto jevu, o což se právě pokusí tento článek. Výchozím bodem je ujasnění si toho, co se vlastně rozumí přechodem Země do vyšší dimenze. Při nutné míře zjednodušení by se tím mohlo rozumět zvýšení frekvence vibrací vědomí Země na vyšší úroveň. K tomu je však potřeba si vymezit pojem „vědomí Země“. Všechny formy života (včetně těch, co z pohledu současné oficiální vědy definovány jako život nejsou) na planetě jsou součástí bytosti Země, všechny formy vědomí na planetě dohromady tvoří vědomí Země. Země jako souhrn všech vědomí jí obývajících je ucelený organismus fungující jako částečně uzavřený systém. Souhrn frekvencí jednotlivých vědomí vytváří frekvenci vibrací celé Země a na druhou stranu tato frekvence vibrací celku zpětně ovlivňuje frekvenci jednotlivých vědomí. Celková frekvence vibrací Země ovlivňuje některá vědomí směrem ke zvyšování frekvence, ale některá jiná vědomí může ovlivňovat i směrem ke snižování.
Pro přibližnou představu fungování tohoto systému je možno použít jako model oceán. Oceán se skládá z mnoha různých částí (v horizontální či vertikální rovině), které mají rozdílnou teplotu a tyto teploty jednotlivých částí vytvářejí v souhrnu celkovou teplotu oceánu, ale zároveň celková teplota oceánu ovlivňuje teplotu jeho jednotlivých částí. K podobnosti obou modelů přispívá i to, že za teplo je považována vibrace molekul hmoty s tím, že čím vyšší frekvence vibrací molekul, tím je vyšší teplota.
Vibrace vědomí mají své kvantové stavy, k jejichž změně dochází určitým přeskokem, což je vhodné znázornit opět na příkladu oceánu a teplotě. Oceán se skládá z vody a u vody jsou nám běžně známá tři skupenství, tj. led, voda a pára. Teplota vody se může měnit relativně dlouho směrem nahoru nebo dolů, ale teprve když dojde k poklesu na O° C mění se v led, případně při zvýšení na 100° C mění se v páru.
Zvyšování frekvence vibrací jak vědomí jednotlivé bytosti tak i vědomí Země dochází dlouhodobým postupným relativně pomalým a ne vždy zcela postřehnutelným procesem. V okamžiku dosažení určité úrovně však dochází k přeskoku na vyšší kvantovou úroveň i při relativně malém zvýšením frekvence vibrací. Obdobně jako ledu s teplotou kolem 0 stupňů stačí ohřátí (zvýšení frekvence vibrací molekul vody) o 1° C a přejde do skupenství kapalného.
Tím, že dojde ke změně kvantového stavu dochází ke změně nejen kvantity, ale i kvality, což si lze opět nejlépe představit na příkladu vody, kdy např. led má velmi odlišné vlastnosti od vody, přestože je to jen její jiné skupenství a chemické složení zůstává stejné.
U lidského vědomí bychom to mohli možná nejlépe pochopit na procesu dlouhodobého duchovního vývoje (trvajícího i mnoho životů) a pak jakoby náhlého osvícení, kdy dojde k přeskoku na vyšší kvantový stav vědomí a s tím spojenou změnou kvality tohoto vědomí.
Obdobně lze i u vědomí Země předpokládat, že postupným zvyšováním frekvence vibrací vědomí bytostí Zemi obývajících (nelze zužovat pouze na lidi) dojde ke zvýšení celkové frekvence vibrací vědomí Země na takovou úroveň, že se celá Země i se svými obyvateli posune do kvantově a tím i kvalitativně vyššího stavu vědomí.
Z toho plyne závěr, že každý z nás může pomoci k přechodu vědomí Země do vyššího kvantové stavu zvyšováním frekvence vibrací vlastního vědomí, zprostředkováním poznání ostatním a pomocí ostatním se zvyšováním frekvence vibrací jejich vědomí.
Na uvedený proces má však vliv celá řada faktorů a okolností, které jsou jak vnitřní, mající původ ve vědomí Země a jejích obyvatel, tak i vnější (např. energie proudící z kosmu). Zároveň je však nutno si uvědomit, že některé faktory a okolnosti působí ke zvyšování frekvence a některé ke snižování frekvence. Přitom některé tyto faktory a okolnosti (se znaménky + i -) jsou vytvářeny záměrně a některé nevědomky.
Pokud by Země jako celek přešla do stavu vyšších vibrací v porovnání se současností, mnoho bytostí by vzhledem ke svým nižším vibracím mělo problémy (až po základní otázky přežití) se s tím vyrovnat , což se týká jak pozemšťanů tak i mimozemšťanům.
Proto tyto bytosti s nižšími vibracemi (pozemšťané i mimozemšťané), které o takovémto možném přechodu mají informace, soustřeďují všechny síly k tomu, aby tomuto přechodu zabránili. A je možné, že k tomu budou ochotni použít i takových prostředků jako jsou atomové zbraně, jež působí v celém svém důsledku výrazně snižováním frekvence vibrací.
Na druhé straně přechod na vyšší úroveň vibrací by měl usnadnit pobyt na Zemi mimozemšťanům, ale i některým pozemšťanům s vyššími vibracemi, což doufejme pro obě skupiny je rovněž motivací ke zvyšování frekvence vibrací. Mnohé nyní přicházející channelingové informace tomu napovídají. Snaha přesvědčit lidi, aby pracovali na svém duchovním vývoji (ať už zdůvodňovaná jakkoliv), je obsahem zpráv takřka všech „vyšších zdrojů“.
Z pohledu na náš Vesmír jako neustále se vyvíjející systém asi nelze pochybovat, že Země přejde do vyššího stavu vědomí. Z pohledu na naši relativně blízkou budoucnost tak nabývá důležitosti hlavně otázka, kdy k tomuto přechodu dojde. Z výše uvedených odstavců vyplývá, že to záleží zejména na tom, v jaké vzdálenosti se nachází současná výše frekvence vědomí Země od bodu přechodu. V příměru s vodou, pokud má voda ve skupenstvím ledovém teplotu – 100 stupňů, musely by z kosmu přijít opravdu mocné energie, aby se led změnil na vodu.
Při přílivu příliš mocných vyšších energií na Zemi, by se však mohlo stát, že po přechodu by si neměl kdo „vychutnávat“ nový kvantový stav vědomí.
Jestliže však (jak tvrdí mnoho channelingových zdrojů) činí hodnota frekvence vibrací vědomí Země obrazně řečeno -1° C, pak je reálná šance pro přechod v dobách i tak relativně blízkých jako jsou doby předvídané dávnými i nedávnými proroctvími (rok 2012).
Při hodnocení možných vývojů blízké budoucnosti je vhodné přihlédnout rovněž k teoriím, které vysvětlují proč je současná doba na Zemi dobou, kdy by mělo dojít k významnému přechodu do kvalitativně odlišného stavu vědomí Země. Fraktální uspořádání časoprostoru je teoretickým základem pro jedno takové zdůvodnění. Teorie o fraktálním uspořádání časoprostoru je uznávána i mnohými soudobými vědci a lze ji prokázat i metodami, které současná oficiální věda uznává.
Základním východiskem je teorie fraktálů. Jako nejsrozumitelnější se zdají tyto dvě definice fraktálu.


Fraktál je takový útvar, při jehož zvětšení dostaneme opět stejný obraz bez ohledu na měřítko.
1. To znamená, že pokud daný útvar pozorujeme v jakémkoliv měřítku, v jakémkoliv rozlišení, pozorujeme stále opakující se určitý charakteristický tvar.
2. Fraktál je vyjádřením principu, že každá část celku je zároveň jeho zrcadlovým obrazem.

Termín fraktál použil poprvé matematik Mandelbrot v roce 1975 a v současné době dochází ve vědě k obecnému uznání principu, že prostor je uspořádán fraktálně. Podobnost modelu atomu nebo molekuly s modelem slunečních soustav, galaxií, supergalaxií je dostatečně známá.
Toto fraktální uspořádání však zatím není běžně v myšlenkových kon­strukcích používáno i pro časoprostor a tím i pro historii konkrét­ního člověka, národa, určité kultury, civilizace nebo lidstva, ale i pro vývoj Země, Sluneční soustavy, Galaxie a Vesmíru.
Není však žádný důvod proč neprovést syntézu a nedojít k závěru, že časoprostor je uspořádán fraktálně a má tudíž uspořádanou nenáhodnou strukturu.
Z teorie fraktálního uspořádání časoprostoru vyplývá, že každý bod časoprostoru lze vyjádřit nejen kvantitativním popisem po­mocí časových a prostorových souřadnic, ale má i svoje kvalita­tivní vyjádření. Tato kvalita určitého konkrétního bodu časoprostoru je odlišná od jiných bodů časoprostoru, ale současně vzhledem k fraktálnímu uspořádání jsou i body časoprostoru, které mají kvalitu obdobnou či téměř shodnou.
Protože se v našem případě jedná o ča­soprostor čtyřdimenzionální, je nutno v této myšlenkové konstrukci uvažovat se čtyřdimenzionálními fraktály.
Fraktální uspořádání časoprostoru vzhledem k tomu, že se jedná o čtyřdimenzionální fraktál, bohužel nelze v tomto článku na modelu ukázat.
Částečně mimo základní rámec tohoto článku lze uvést, že teorie fraktálního uspořádání časoprostoru umožňuje vědecké zdůvodnění základních principů astrologie. Ta vychází z toho, že časoprostor má ne­náhodně uspořádanou strukturu a tudíž konkrétní čas v konkrét­ním místě má i svoji kvalitu odlišnou od jiného místa a času, ale zároveň cyklicky se opakující a tudíž předvídatelnou. Na tom je založena astrologie jako vědecká disciplína.
Z pohledu astrologie má každý bod časoprostoru (konkrétní čas v konkrétním místě) svoji kva­litu, která je vyjádřena vzájemnými vztahy několika základních principů.
Velkou výhodou astrologie ve srovnání s ostatními metodami, díky níž se stala uznávanou a velmi rozšířenou, je to, že vztah zá­kladních principů pro určitý bod časoprostoru je dán vzájemnou polohou nebeských těles, která byla určena za představitele urči­tých základních principů (např. Mars - boj, Venuše - láska apod.). Polohu jednotlivých nebeských těles lze poměrně snadno (s po­čítačovým programem zcela snadno) spočítat pro jakýkoliv čas a místo v minulosti nebo budoucnosti.
Při hlubším studiu Mayského pojetí času (a z toho plynoucích kalendářů), ale i dalších tzv. východní filozofií, lze dojít k závěru, že jejich pojetí času se velmi blíží pojetí, které vychází z teorie fraktálního uspořádání času a pravděpodobně i časoprostoru. Toto pojetí času a následně i vývoje není lineární, tak jak je běžně chápe západní civilizace, ale cyklické. Přitom těchto cyklů je více druhů, jsou na sobě relativně nezávislé a souběh konkrétních fází těchto cyklů je určující pro kvalitu času v daném bodu prostoru s tím, že tato kvalita daného bodu časoprostoru významnou měrou předurčuje události, které se v daném bodu časoprostoru odehrávají. Podobnost s astrologií je více než nápadná.
Představa takovéhoto plynutí času a s ním spojeného vývoje určitého systému, ať už si pod tím představíme lidstvo, vědomí bytosti nebo vědomí Země, se blíží mnohem více pomyslné spirále než jakési přímce či křivkám dle obrázku.
Tomu čím dále více napovídá i nově a těžce se rodící pojetí lidských dějin, když už neudržitelnost dosavadních dogmat v pojetí historie ve světle (zdaleka nejen posledních) poznatků se zdá do nebe volající.
Nelze si ale v souvislosti se současným vývojem na Zemi nevzpomenout na pana Vodňanského, který za dob hlubokého socialismu v jednom ze svých vystoupení připomněl, že spirála se může vinout i směrem dolů.
Ještě přesnější než představa jednoduché spirály se zdá představa spirály, která se však neskládá pouze ze stáčející se křivky, ale rovněž ze spirály, která se skládá rovněž ze spirály atd.
Dle Mayského kalendáře a mnoha dalších prorokovaných a vypočítaných cyklů, vycházejících i z informací oficiálních astronomů, by měl rok 2012 být rokem ukončení mnoha cyklů a započetí cyklů nových. Z toho důvodu by tomu měla odpovídat i kvalita času, která by měla být taková, že předurčuje velké a podstatné změny lidstva a Země jako celku.


(c)2008 Miroslav Zelenka

 

http://youtu.be/BKo_yy5QdO4

http://www.youtube.com/watch?v=xHvRkAj8p-k&feature=related

 

Pokud jsi, vážený čtenáři, dospěl až sem, možná Tě bude zajímat text od Petra Penguina

tajemstviamenti1.pdf (848 KB)    

 případně tento od Davida Icke

http://marta-l2.wbs.cz/dna_rna_realita_david_icke.pdf

TOPlist