Energie vesmíru je energí v nás.

Neberte si nic osobně

Využijme sílu naší představivosti a vytvořme si společně sen s vědomím toho, že je to sen.

Představte si, že se nacházíte v obrovském zábavním centru, kde jsou stovky kin. Rozhlížíte se kolem, abyste zjistili, co kde hrají a všimnete si, že na jednom z programů je film, který má vaše jméno. Úžasné! Vstoupíte do kina a to je až na jednoho člověka prázdné. Velmi tiše, abyste nerušili, se posadíte na sedadlo za tím člověkem, který si vás ani nevšimne, protože veškerá jeho pozornost je zaměřena na film.

Podíváte se na plátno, a jaké překvapení! V tom filmu rozpoznáváte každou postavu – svou matku, svého otce, své sourozence, svého partnera, své děti, své přátele. Potom uvidíte hlavní postavu filmu a tou jste vy! Jste hvězdou toho filmu a je to váš příběh. A ten člověk před vámi, to jste také vy a díváte se, jak v tom filmu hrajete. Samozřejmě, že hlavní postava přesně odpovídá tomu, jací si myslíte, že jste, a to samé platí pro všechny vedlejší postavy, protože vy svůj příběh znáte. Po chvíli se vším, čeho jste se právě stali svědky, začnete cítit poněkud ohromeni, a tak se rozhodnete, že půjdete do jiného kina.

Také v tomto kině sedí a dívá se na film pouze jedna osoba a ani si vás nevšimne, když se posadíte vedle ní. Začnete sledovat film, poznáváte všechny postavy, ale teď máte jen vedlejší roli. Je to příběh života vaší matky a ona je tím, kdo celou svou pozorností film sleduje. Pak si uvědomíte, že vaše matka není tím samým člověkem, který byl ve vašem filmu. Způsob, jak si sama sebe představuje, je v jejím filmu úplně jiný. Je to způsob, kterým vaše matka chce, aby ji každý vnímal. Vy víte, že není autentický. Ona to jen hraje. Ale pak si začnete uvědomovat, že to je způsob, jak ona sebe sama vnímá, a poněkud vás to šokuje.

Potom si všimnete, že postava, která má vaši tvář, není tím samým člověkem, který byl ve vašem filmu. Řeknete si: „Ach, to nejsem já“, ale teď vidíte, jak vás vnímá vaše matka, co si o vás myslí a je to vzdálené tomu, co si o sobě myslíte vy. Potom vidíte postavu svého otce způsobem, jakým ho vnímá vaše matka, a vůbec to není tak, jak jej vnímáte vy. Je to zcela zkreslené a stejně tak její vním mání všech ostatních postav. Vidíte, jak vaše matka vnímá vašeho partnera a začnete být na svou maminku trošku naštvaní. „Jak si to dovoluje!“ Vstanete a odejdete.

Jdete do dalšího kina a tam se hraje příběh vašeho partnera. Teď vidíte, jakým způsobem vás vnímá vaš partner a postava se naprosto liší od té, která byla ve vašem filmu a od té, která se objevovala ve filmu vaší matky. Vidíte, jakým způsobem váš partner vnímá vaše děti, vaši rodinu, vaše přátele. Vidíte, jakým způsobem se chce váš partner či partnerka prezentovat a vůbec se to neshoduje s tím, jak vy svého partnera či partnerku vnímáte. Potom se rozhodnete z kinaodejít a vydáte se do kina svých dětí. Vidíte, jak vás vidí vaše děti, jak vidí dědečka, babičku, a jen stěží tomu dokážete uvěřit. Pak se díváte na filmy svých sourozenců a přátel a zjistíte, že každý si všechny postavy ve svých filmech nějak přetváří.

Potom, co všechny ty filmy shlédnete, se rozhodnete vrátit do prvního kina, abyste se na svůj vlastní film podívali znovu. Díváte se na sebe, jak ve svém filmu hrajete, ale už nevěříte ničemu, na co se díváte. Už svému vlastnímu příběhu nevěříte, protože si uvědomujete, že je to jen příběh. Teď víte, že veškeré to hraní, které jste v celém svém životě prováděli, nebylo vlastně k ničemu, protože nikdo vás nevnímá tak, jak byste si přáli. Vidíte, že celé to drama, které se ve vašem filmu odehrává, nikdo kolem vás doopravdy neregistruje. Je jasné, že každý věnuje pozornost svému vlastnímu filmu.  Dokonce si nevšimnou ani toho, když se v jejich kině posadíte rovnou vedle nich! Herci věnují veškerou svou pozornost svému příběhu a ten představuje jedinou realitu, ve které žijí. Jejich pozornost je natolik zaujata jejich vlastním tvořením, že oni si dokonce ani nevšímají své vlastní přítomnosti toho, kdo film sleduje.

V tuto chvíli se pro vás vše mění. Nic není stejné jako dřív, neboť teď vidíte, co se doopravdy děje. Lidé žijí ve svém vlastním světě, ve svém vlastním filmu, ve svém vlastním příběhu. Do toho příběhu vkládájí veškerou svou víru a ten příběh je pro ně skutečností, ale je to relativní skutečnost, protože pro vás skutečností není. Nyní vidíte, že všechny jejich názory na vás se vlastně týkají postavy, která žije v jejich filmech, nikoliv v tom vašem. Ten, kterého vaším jménem kritizují, je postava, kterou oni vytvářejí. Cokoliv si o vás lidé myslí se doopravdy týká představy, kterou o vás mají, a tou představou vy nejste.

V tomto bodě je vám jasné, že lidé, které nejvíce milujete, vás ve skutečnosti neznají a zrovna tak neznáte ani vy je. Jediné, co o nich víte, je to, co si o nich myslíte. Znáte pouze představu, kterou jste si pro ně vytvořili, a ta představa nemá se skutečnými lidmi nic společného. Mysleli jste si, že velmi dobře znáte své rodiče, svého snoubence či snoubenku, své děti a své přátele.

Pravdou je, že nemáte ponětí o tom, co se v jejich světě děje, co si myslí, co cítí, o čem sní. Ještě více udivující je fakt, že jste si mysleli, že znáte sebe sama. Nakonec ale dojdete k závěru, že neznáte ani sebe sama, neboť svou roli hrajete už tak dlouho, že jste se stali mistry v předstírání, že jste tím, kým nejste.

Miguel Ruiz, Jose Ruiz, Janet Mills - Pátá dohoda